Září 2007

Psychika dělá divy ...

30. září 2007 v 12:23 | Janis |  *Povídky-Kriminálka Las Vegas
Sidleová seděla ve svém bytě a přemýšlela, jestli Gil ten dopis přejde, nebo se o něm zmíní. Přála by si tu první variantu. I když se chtěla naučit zase s ním normálně mluvit, tak se toho pořád bála. No a tohle k tomu bezpodmínečně patřilo. Hovor na to, co mu napsala…. To byl jeden z největších extrémů, co jí mohl potkat. Poslouchala písničky a jenom si tak pohrávala se svými myšlenkami. Pořád hleděla na tři papíry, co jí poslední dny přinesly-tak ten první byl jeden poměrně z míry vyvádějící vzkaz, ten druhý pravidla do budoucna a ten třetí…. To byla žádost o přeložení. Ještě nevyplněná, ale propiska, co ležela vedle ní mluvila svým způsobem za vše. Ve čtvrtek si ji Sara vyzvedla. Celá tahle situace jí připadala jako váhy…. Jeden den byla odhodlaná jí podat a ten další zase roztrhat…. Nechala ji tam jenom tak ležet a dívala se na ni. Pořád dokola a už se viděla, jak jí nese na vedení CSI, nebo spíš jak žádá o dovolení…..
Jen co vešla do laboratoří, začala se rozhlížet všude kolem, jako by si to chtěla uchovat v paměti do smrti. Připadala si jako pokrytec když hleděla do tváří jejích kolegů. Ale prostě s tím nemohla vůbec nic dělat…. A stoupnout si tam, vyřvat to, taky nešlo. Navíc by to jako vždy brali jako chvilkový rozmar a to jí k ničemu nebylo..
Zapadla do šatny a posadila se na lavičku, která byla uprostřed. Jenom tam čekala. Ani nevěděla na co, ale nijak jí to z míry nevyvádělo. Právě naopak, vysvětlování proč a proč ne, jí teď zajímalo ze všeho nejmíň. Vstala až když se ve dveřích objevil Nick a řekl jí, že inspektoři už přijeli. S nechutí došla k ostatním a bylo jí jasné, že její chování moc příjemné a vybraných způsobů naplněné nebude.
Inspektoři všem byli příjemní jako osina v zadku. Šmejdili všude, nenechali vás vydechnout a měli jste pocit, že za vámi lezou i k záchodový míse.
Sidleová si šla vyzvednout fotografie, které předali jednomu laboratornímu technikovi a už jí zase inspektor postával za zády."Potřebujete něco?"zeptala se ho nevrle."Ano, podívat se kam s nimi půjdete."jeho úsměv kriminalistka dost dobře nechápala."Strčím si je pod kabát a zdrhnu pryč."řekla ještě podrážděněji a zatočila do uličky, kde byla zasedačka. Tam se posadila, jenže sotva co dosedla, už jí po levici dělal společnost Johnes."Nevadí, když si k vám přisednu?" Probodla ho pohledem a rádoby sladce řekla."Když budete mlčet, tak ne!" Vydržel být zticha asi půl hodiny a potom opět nasadil ten dětinsky veselý hlas a zeptal se,"Co proti mně máte?" Sidleová práskla s deskami o stůl a zadívala se na něj. Teprve teď se jí začínal zdát sympatický."Jste na mě moc hlučný! A nechápu tu vaši energii a elán do toho všeho. Nic víc, nic míň." Muž o tom chvíli přemýšlel, kývajíc hlavou dolů a nahoru."A když budu zticha?","Tak vás třeba vezmu na milost."odpověděla mu a on si radostně písknul."Řekla jsem možná!"
Byla asi jediná, kdo dospěl i k tomu možná, protože ostatní byli odhodlaní nedovolit inspektorům přiblížit sek nim na jeden kilometr a jejich přítomnost jim byla stejně nepříjemná, jako polibek od Eckliho. No a to jsou už opravdu extrémy! Ale Sidleová měla dost starostí i bez toho, aby se zatěžovala myšlenkami nad nějakou inspekcí, co stejně nedospěje k dobrým výsledkům. 'Ale třeba byla tahle jiná….'napadlo jí potom…
Tahle skupinka tam čmuchala asi dva týdny a pořád na nic nepřišli. Jen zpomalovali práci kriminalistům a expertům. Grissom byl bezmocný, nemohl vůbec nic udělat ani je nějak zastavit, protože tím by dal najevo, že něco skrývá. I kdyby nic takového nebylo.
Eckli přišel asi v polovině další směny ke kriminalistům, kteří se po uzavření případu shromáždili v zasedačce, která byla přes chodbu od jeho kanceláře."Mám pro vás dobrou zprávu."začal,"Ale také jednu špatnou."
"To by nebyl Eckli, aby nějakou blbou nepřines."zašeptala Sara Gregovi. Ten se jen pousmál, aby si toho jejich šéf nevšimnul.
"Takže, ta dobrá je, že inspekce u nás dnes byla naposledy. A ta špatná, že k výsledku dospěli a někoho opravdu vypátrali. Ještě nevím koho, takže se mě na to neptejte. Za hodinu by tu měla být naše 'oblíbená' Glenda i s výsledkem celé té šaškárny."
Ta hodina jim utekla až příliš rychle. Celý tým se téměř nehnul z místa a jak se minuty blížily konci té hodiny, bylo téměř hříchem vstát. Konečně se na konci té dlouhé chodby objevila Glenda a směřovala rychlým krokem k nim. Na jejím strohém výrazu se nic nezměnilo. Objevila se ke dveřím, uviděla Grissoma a pozdravila jej. Když se postavila čelem ke všem přítomným, začala."Naše inspekce už dospěla k závěru,"její vysoký hlas se dal s přehledem nazvat nepříjemným."V této laboratoři je opravdu jeden člověk, který pochybil. A tím je Peter Snow z denní směny."
Jen co to dořekla se pohledy všech přítomných stočily na Eckliho, protože celá laboratoř věděla, že to byl odjakživa jeho oblíbenec. Co víc, byl to manžel jeho neteře. Sara v tu chvíli pohledem uhnula z Conrada a zabořila ho do země. Nick tuhle reakci zachytil a naklonil se k ní."co je?"zeptal se jí šeptem. Jenom zakroutila hlavou, na znamení, že je všechno v pořádku. Sotva co se ale Eckli s Glendou přesunuli jinam se na něj otočila."Jednou sem potkala Petera, jak šel k zamčeným záznamům. Nenapadlo by mě, že se tam vloupal aby to poslal do tisku."
"To by nenapadlo nikoho."
"Víš co mi vrtalo hlavou? Že šel k záznamům naší, noční směny. Myslela jsem si, že ho tam poslal Eckli. Bylo to tři hodiny po konci poslední směny před tím výtiskem. A pak jak to bylo v novinách. Docvaklo mi to až dneska, když sem si na to všechno zas vzpomněla. Nevím, že mě to došlo tak pozdě!"
"Za to ty přece nemůžeš. Zvlášť když to je Eckliho příbuzný. Nikoho by nenapadlo, že v tom jede. A hlavně toho pak bylo moc, poslali na nás inspekci. A krom toho je lepší, že si mlčela, protože by to vypadalo, že ho chceš jenom obvinit a kdo ví, jestli bys to za něj nakonec neodskákala sama. Hm?"
"Asi máš pravdu…"
"Žádné asi, určitě mám pravdu."
Přikývla. Ale myslela si něco jiného. . .
Vrátila se zpět domů a sotva, odložila kabát a klíče, udělalo se jí špatně. Hned vlítla do koupelny a když po půl hodině celá bílá vylezla, padla na postel a okamžitě usnula. Jo, psychika dělá divy…
No tak povidky je konec a další tu bude zítra, nebo při mym zaseku este dyl. Tahle povidka mi trvala silene dlouho…. Moc me to mrzi, asi je to na ni i dost poznat, protože nestoji za nic…..
Mrzi me to.
Jana

Dalsi video Dead Doll

29. září 2007 v 20:31 | Janis |  8 SEASON

Video jak Sarinku našli

29. září 2007 v 19:39 | Janis |  8 SEASON

Další dilema....

29. září 2007 v 19:17 | Janis |  *Povídky-Kriminálka Las Vegas
Sara pokračovala v dopise dost rychle. Končila asi po půl hodině, ale raději si to po sobě znovu nečetla. Nechtěla si to nakonec rozmyslet. Když za sebou zavřela dveře ložnice, měla pocit, že usnula ještě dřív, než stačila dopadnout na postel. Budík ji o pár hodin později vzbudil a nebral ohledy na to, že jí čeká velice nepříjemná směna a jak vyčerpávající dílo za sebou má. Vyčerpaně se postavila před zrcadlo a přemýšlela, co by se sebou měla udělat, aby nepůsobila chybným dojmem. Nakonec skončila u bílo-černé halenky, černých kalhot a saka. Stejně to byla přetvářka, celá tahle inspekce. Sidleová i zbytek týmu pochybovala, že by na něco ta skupina odpadlíků mohla přijít….
Dojela do práce tři hodiny před začátkem směny, aby měla dost času doklidit laboratoř a nebyla v presu. Její kolegové už tam vesměs byli. Všichni skákali jak cvičené opice a když konečně dosedli, Hodges na ně mával, aby jim naznačil, že se inspektoři blíží. Sidleová protočila oči v sloup a hned potom následoval káravý pohled její kolegyně. Ano, po pravdě se Catherine trochu obávala, jak se bude mladá kriminalistka chovat, protože její neurvalé vystupování bylo známé po celém oddělení i výše….
Skupinu tvořili dva muži a tři ženy, všechny starší než čtyřicet let. Spíš všichni byli starší čtyřiceti, až na jednoho, tak tři a třicetiletého muže, co ke kriminalistům přistoupil jako poslední. Prvně se podíval na Saru, jejíž chladný pohled ho tak trochu odradil. Na tenhle přístup byla zvyklá a u lidí podobného typu, co přišli spíš aby jí potopili, jí to vůbec nevadilo. Naopak. Aspoň nepůsobila jako zlomená květinka, přestože si tak dost často připadala…. Jako zlomená, květinka už ne…
"Dobrý den."pozdravil je Grissom a vstal ze židle."Jmenuji se Gil Grissom a tohle je můj tým."
"ano, my víme. Jsem Glenda Monroová a mám na starosti naši skupinu."
'Zvláštně řečeno, že nás tady bude prověřovat.'pomyslela si sara, ale pořád ještě dokázala mlčet. Když došlo představování na ní, podala jen chladně ruku všem členům a stejně kamenný měla i pohled. Jen co se Glenda dala do hovoru s Gilem, obrátil se na ní ten mladík, Tonny Johnes.
"To se vám zdáme tak špatní?"
"Jenom mi připadáte jako banda kravaťáků co se nás snaží potopit, ale jinak ste celkem OK."řekla mu a ani jí nevadilo, že to možná bude mít dohru. Ale muž nevypadal na to, že by se hned po jejich hovoru rozběhl za Glendou.
"To je ještě celkem dobré mínění…"usmál se.
"Vo co vám de?"
"Proč jste tak nepřátelská?"
"Protože jste z komise… a teď mě laskavě nechte jít dělat mou práci."
"O to právě jde…"
"O co?"
"O vaši práci…"
"To mi docvaklo, myslim v jakym úhlu jde o mojí práci?"
"No…. Řekněme, že jste Sara Sidleová a já si tenhle lístek vylosoval."
Ukázal jí útržek papíru s jejím jménem"ale ne! To znamená, že vás budu mít na krku!?!"
"Tak nějak. Ukázala byste mi laboratoř, auto a vybavení do terénu… prosím…"
"Jistě!"
Směna jim snad nikdy ještě neutíkala tak pomalu a snad nikdy dřív nebyla tak nepříjemná. Inspekce se motala všude kolem a jen co jste si třeba dali kafe z automatu, už u vás stála a ptala se vás, jestli tím nemůžete kontaminovat důkazy. Sara měla chuť na ně zařvat, že o chodu laboratoří vědí asi stejně, jako ona o koránu. Když jim konečně směna končil, inspektoři odešli a tak mohli svoje pracoviště konečně opustit i kriminalisté. Sidleová využila příležitosti, že se Grissom zdržel s Warrickem na druhém konci budovy a vešla k němu do kanceláři. Na stůl mu položila bílou zabalenou obálku, na které bylo napsáno Grissom. Poté odešla.
Ani ne po dvaceti minutách se usadil za stůl a až po chvilce si dopisu všimnul. Poznal Sařino písmo. Roztrhnul obálku a dal se do čtení.
"Ahoj Gile,
v těch pár minutách, co tenhle dopis budeš číst jsou uložené hodiny mých myšlenek. Ano, tak trochu jsem se inspirovala tvým dopisem, ale s tím rozdílem, že jsem si byla jistá, že ho nakonec najdeš. Zvláštní,jak to všechno nakonec dopadlo….
Po pravdě tu sedím a přemýšlím nad vším, co bych ti chtěla říct. Věř, že je toho až moc a nestačilo by mi na to ani sto podobných stránek, takže to zkrátím….
Hodně dlouho jsem o tom všem přemýšlela a nakonec jsem si uvědomila, že za ty týdny, kdy nad tím vším přemítám, jsem došla k pár podstatným závěrům. Aspoň pro mě.
Nejdřív bych chtěla napsat, že mě mrzí veškeré mé chování, co se ti asi moc nezamlouvalo. Tímhle vzkazem bych to chtěla ukončit a dodat si odvahu dívat se ti do očí a nesnažit se ti všemožně vyhýbat. Nebaví mě chodit do práce a uvažovat, jakým nejlepším způsobem bych se měla pohybovat, abych na tebe nenarazila. Byla to má chyba a má zbabělost.
Na to navazuje další věc…. Stalo se toho mezi námi dost, ale přenášet to do práce a do budoucnosti nechci. Asi jsem to spíš dělala já, než ty. Ale… Tohle snad žádné ale ani nemá. Chci na to všechno zapomenout, protože to akorát kazí všechno, co by se mohlo dít…. Tohle je můj názor, nevím, jak se na to všechno budeš dívat ty.
Musela jsem ti asi poslední dobou pořád připadat naštvaná, zlomená a ukřivděná. Po pravdě jsem se tak dost často i opravdu cítila. Ale s tím ty vlastně nemáš nic moc společného. Asi právě naopak….
Nechci, aby náš vztah, nebo jak to nazvat, byl jen o pomoci a povinnostech, protože ty poslední měsíce, co jsme spolu ještě strávili, my to tak připadalo. A uznávám, že je to hlavně moje vina. Dlouho jsem o tom všem přemýšlela a nakonec jsem si to nějak v hlavě srovnala.
Chovala jsem se dost sobecky a při všech hádkách jsem viděla a hleděla jen na své problémy a ty tvoje, tvoje pocity a názory, jsem nějak nebrala vážně a moc je neřešila. Za to ti dlužím nejednu omluvu.
To je asi vše, co jsem ti chtěla říct. Mrzí mě, že jsi se mnou měl asi víc starostí, než radostí, nebo jak to napsat. Ale ať už to dopadne jakkoli, uchovám si tě jako člověka, co mi moc pomohl a moc pro mě znamenal. Tohle zase nikdo nevezme tobě, Gile.
Sara
Grissom o tom chvíli přemýšlel a pořád dokola si to pročítal. Nevěděl, co má dělat. Jestli to nechat takhle, ve stavu mírumilovného přátelského vztahu, nebo se zase pokusit získat ženu, kterou miloval a na které mu záleželo. Přejel si rukou po čele a sundal si brýle. Zase ho dostala do situace "nevím kudy kam". Spíš do stavu…. Ano, tohle se jí dařilo….
Sara mohla konečně klidně usnout a když byl dopis u adresáta, uvolnila se z ní i úzkost. Sama nevěděla proč, mohla tím přece pokazit víc věcí, než už zvorala. Ale ona odjakživa riskovala a nerada nechávala věci nedořešenými a tuhle za nedořešenou považovala. Na druhou stranu věděla, že je lepší se v něčem nehrabat a nechat to být. Tohle byl poslední bod, co se situace okolo Grise týkalo, který neměla dořešený a srovnaný v hlavě. A potom tu byl ještě jeden…. Sama totiž nevěděla, podobně jako Gil, jestli ho bere a chce mít jako přítele-známého, nebo něco víc, než to….
Zatímco Grissomovi to v hlavě šrotovalo jak v hodinách a Sara oproti tomu spala, Warrick bloumal po ulicích a hledal, podobně jako Sidleová dřív, útočiště. Správně hádáte, pokud myslíte, že se pohádal s jeho ženou. Tina žárlila na všechno-od Catherine, přes Saru a jeho kamarády, až po jeho práci. Vyčítala mu, že je málo doma a nedokáže se uvolnit, nebo si na ní najít dost času. Nakonec se tím útočištěm stal Nickův byt. Všechno to kolegovi vyklopil a ten chvíli mlčel, než konečně promluvil. A nakonec by spíš měl mlčet."Warricku… Nemyslíš, že ti jednou dá vybrat mezi ní a prací?"Jeho kolega ještě víc šokovaně vytřeštil oči, přestože měl pocit, že už to víc nešlo."Toho se teď bojím nejvíc, Nicky."připustil.
Joo, tak sem konene ukoncila povidku osobnim zivotem nekoho jinyho, nez jen Gila a Sary…. Tak se vam to snad libilo a co nejdřív vam sem dam další. Estli ne zejtra, tak stopro v pondeli, pac to letim tisknout par veci, tak to vezmu rovnou :-)
Jinak uz by asi bylo na miste napsat, ze je nyní potreba trochu odlisovat muj život s povidkama…. Ale to nak priblizovat nebudu…
Tak se mejte a snad se to dalo cist!
Janis

Druhý dopis v pořadí....

28. září 2007 v 23:27 | Janis |  *Povídky-Kriminálka Las Vegas
Směna se chýlila ke konci a všichni kriminalisté už opouštěli laboratoře a směřovali do šaten. Když v tlačenici opouštěli budovu, každý šel úplně jiným směrem. Warrick zamířil za svojí manželkou, Catherine za svým otcem, Nick do jednoho baru, Sara jak jinak než k sobě domů a Grissom… to nikdo nevěděl. Zahlédli ho jen mizet někde mezi hrstkami lidí, procházejících kolem. Sidleová cítila, jak jí zase bodlo u srdce. Ano, to bylo kolem řečí a nakonec se stejně nic neděje. Sama sebe se snažila přimět, aby mu něco řekla, nebo napsala, ale neměla na to odvahu. Věděla jak to dopadne, jako vždycky předtím; po chvíli by nebylo o čem psát, byl by "zadřený" a jí by to nakonec drásalo ještě víc, než jen sedět a mlčet. Byla srab a věděla to o sobě. Měla mu všechno říct už dřív, ale vždycky se toho bála a znovu začínat hádky, neshody a problémy se jí na druhou stranu nechtělo. Vždycky, když na to došlo, brečela. Proto o tom s ním mluvit nechtěla. Dopadlo by to stejně; se slzami v očích…
Zabouchla za sebou dveře a zase stála v tom prázdném bytě, který jako by jí do tváře vmetl tu skutečnost, že je prostě sama. Nedokázala tam zůstat. Prostě nemohla. Ale neměla kam jít. Venku pršelo a foukal vítr, ale stejně vyšla ven. Jenom tak bloumala městem a hleděla na lidi, kteří měli větší štěstí než ona. Ale jak tam tak chodila a přemýšlela, napadlo jí, co by vlastně mohla udělat. Napsat mu dopis. Její kamarádka řekla, že je to "ručně psané a od srdce". Ale stejně…. Všechno co by napsala už tolikrát řekla, takže proč, že? Ale… byla tak zoufalá, že brala všechny možnosti…
Procházela se tam hodiny, prohlížela si okolí a najednou to město vnímala mnohem víc. Poslouchala pořád dokola nejkrásnější písničku, kterou v jejím životě slyšela. Kapky deště se jí odrážely od tváří a stékali na čelo pod kapuci její černé mikiny. Zatočila na hřbitov a kráčela po dlouhé cestě až ke kříži, který stál na středu všech cest. Ani nevěděla, proč teď vyhledává smrt. Ale nemohla si pomoct, proste se tam tak procházela a cítila vlnu respektu, která začínala převažovat nad úzkostí. Stála tam a dívala se vpřed. Nic víc nedělala, jen postávala a hleděla. Lidé kolem ní procházeli a krčili se pod tíhou kapek, zatímco ona jenom klidně stála a pozorovala to tiché místo plné smrti. Všichni kolemjdoucí na ní vrhaly nevěřícné pohledy, jako by se ptali"Co tu ta zcvoklá ženská dělá?" Nevšímala si jich, spíš si o nich říkala, že oni nejsou v pořádku. Byli tu jen z povinnosti. Ale… Všichni nejsou jako ona. Smrt jim nepřipadá normální a běžná věc, ale berou jí jako krutost. Sara se už poněkolikáté přistihla, že jí smrt fascinuje. V práci jí potkává téměř každý den, pořád se setkává s pozůstalými a všechno, co s vraždou nebo sebevraždou souvisí. Ale stejně se v konci života nevyznala…
Opět za sebou zabouchla dveře bytu a zase nevěděla, co má dělat. Najednou na ní dolehla tíha všech starostí a únava. Hned padla na postel, zadívala se do stropu a po pár sekundách usnula. Ale ani spánek nepřinesl její mysli ten vytoužený klid. I ve spánku měla před očima Grissomovu tvář a i ve spánku slyšela jeho hlas. Nechtěla se ale probudit-to bylo na snech krásné. Upravovaly nám realitu tak, jak jsme to chtěli, tak proč by se snažila procitnout? Spala až do půl dvanácté dopoledne. Když otevřela oči, zamžourala na display budíků a všechno jí došlo, samotnou jí překvapilo, jak dlouho spát dokázala. Nejprve se posadila na roh postele a potom z ní vylezla úplně. Nechtělo se jí opouštět vyhřáté místečko v peřinách, ale po dlouhé době měla zase hlad a tudíž nemusela jíst jen z donucení. Dobelhala se do kuchyně, udělala si hrnek silné kávy a do misky naházela müsli a zalila ho mlíkem. došla ještě za dveře k poštovní schránce a vyndala z ní noviny. Posadila se v kuchyni a rozložila je. Hned na druhé straně byl veliký titulek hlásající "KRIMINÁLKA NESTÍHÁ! VRAHOVÉ MAJÍ ZELENOU!" Znechuceně si ho přečetla a musela se tomu snad i zasmát. Tenhle článek psal někdo, kdo už měsíce o stavu CSI neměl tušení a jen neměl lepší kachnu, tak si vzal na paškál kriminální oddělení. Jenže tohle lidi nezajímalo. Už jen ta věta 'vrazi mají zelenou' je musela vyvést z míry a Sara už věděla, co bude následovat jen co dojede na velitelství. Nedalo se nic dělat-drnčící telefony a Eckliho kecy. Příjemné asi jako kyselý citrón. Obdařila noviny stejně kyselým výrazem a potom si vzpomněla na … na to, co měla v plánu dnes udělat. Ano, na dopis pro Grissoma. Aby pravdu řekla, jeden se přesně rýsoval na stránkách, co jí ležely necelý metr od ruky a hrnku kávy. Ale… Nějak se celá situace změnila a ona měla chuť to všechno prostě zahodit a začít od znova. A taky to udělala. Vzala si nový list papíru, spíš několik, propisku, naposledy si lokla kávy a potom už se tužka začala dotýkat papíru a psát přesně to, co se kriminalistce honilo hlavou…. "Ahoj Gile…" začala, když jí zazvonil telefon….
"sidleová!"
"Ahoj, Saro,"ozval se do telefonu Warrick."všechny nás volají do práce, kvůli…."
"Novinám?"
"Jestli sem Grissoma,"jen co vyslovil jeho jméno, Sařiny myšlenky utekly tím směrem,"dobře pochopil tak jo…."
"Díky, hned tam budu."
S nechutí a odporem odložila papír i psací potřebu a dotáhla se až pro její oblečení, co měla na dnešek připravené. Jen letmo se na sebe podívala do zrcadla a potom už seděla za volantem jejího služebního auta a směřovala na velitelství. Přijela jako poslední, ale to jí nijak z míry nevyvedlo. Za to pohled na jejího šéfa už ano. Posadila se a snažila se celou cestu na své místo, ze kterého už na něj výhled neměla, dívat jinam. Nejlíp do země. Praštila sebou na židli a ruce položila před sebe. Čekala, až začne Gris mluvit, ale ten jen dál mlčel. Jindy by se ho asi zeptala na to, co se děje a co se dít bude. Teď ale radši zvolila tu druhou variantu, i když možná nebyla správná. Po pár minutách už kriminalistka i zbytek týmu chápali, proč jejich šéf nic neříkal. I on čekal-na Eckliho a šerifa.'Co tady dělaj? Jde jen o novinovej článek.'pomyslela si Sara, ale po chvíli už měla odpověď na její otázku. Nešlo jen o novinový článek…
"Tohle se objevilo v jednom místním plátku,"hodil na stůl nějaké papíry a fotografie."jsou to záznamy z vašeho oddělení a fotografie k tomu! Asi nemusím říkat, co se tady stalo, že!?!"
Ne, nemusel. Všichni věděli k čemu došlo-únik informací. A to znamenalo jediné….
"Rozhodl jsem se, že tu provedeme inspekci. Budeme prověřovat všechny, kdo k tomu mohli mít přístup a upozorňuji vás, že někdo za to následky prostě ponese! I kdyby to měla být uklízečka, že si sem přivezla vnouče!"
O tom nikdo z přítomných nepochyboval. V podobných situací se vždycky hledal a nakonec i našel obětní beránek, který najednou mohl za zpackanou situaci. Potom se šerif otočil a prásknul za sebou dveřma. I Eckli vypadal, jak kdyby ho přinutili vypít citrónovou šťávu. Všichni jen dál mlčeli.
"Jestli s tím má někdo z vás něco společného…!"Byl tak naštvaný, až to nedokázal doříct. Naproti tomu Grissom mluvil stále klidně a neutrálně a to ho ještě víc vytáčelo."Ale Conrade, doufám, že tu neobviňuješ mé lidi z tohohle?!"
"Vy všichni tady můžete chodit jak krysy po poli!"
"Zajímavé přirovnání…."
"ale Grissome! Jestli bude šerif a veřejnost potřebovat něčí hlavu a jestli se objeví jen náznak toho, že někdo od tebe pochybil, předhodím jim s radostí rovnou tvou hlavu!"
"O tom nepochybuji, Conrade."
Jen co Eckli odešel a zmizel tak sto metrů daleko, Warrick se s trochu vyplašeným a hlavně šokovaným pohledem otočil na jejich šéfa."Co s tím hodláš dělat, Gile?"
"Co máš na mysli?"
"No že tě chtějí potopit."ozvala se Sara. Grissom jí jen neutrálně odpověděl, ale jeho pohled byl zvláštní. Sidleová mu po dlouhé době dokázala hledět do očí."O to se Eckli pokouší už pár let, minimálně. Musíme jim dokázat, že u nás se ta chyba prostě nestala."
"A to chceš udělat jako jak?"
"To právě ještě nevím…. Hlavně zkontrolujte všechny pečetě a kdyby byla nějaká jen poškrábaná, hned to zapíšete a sdělíte mě, nebo rovnou Ecklimu. Dejte si do pořádku všechno, od aut, přes vybavení až po laboratoře. Zajděte za ostatními z naší směny a předejte jim tohle,"ukázal jim seznam správného pracovního postupu a povinností,"ať i oni překontrolují svou práci a všechno, s čím mohli pracovat. Jasné?"
Nikdo mu neodpověděl, jen přikývli a odešli každý svým směrem. Na Grissoma zůstalo to "hlavní" papírování. Posadil se za svůj stůl a rozhlédl se kolem sebe. Kolik z jeho věcí v kanceláři se asi inspekci nebude líbit? Snažil se na to nemyslet. Netížil ho fakt, že chce Eckli potopit jeho, spíš se obával, že se s ním svezou i ostatní. A to by nechtěl! Někdo ty informace ven pustil a jim nezbývalo než doufat, že nakonec inspektoři naleznou tu osobu. Ale…. Co by mohla skupinka o deseti brýlatých postarších mužů a fousatých žen dokázat? A vypátrat? Když pomalu kvůli těm dioptriím museli být důkazům vzdálení tak třicet centimetrů? Oklepal se a začetl do první hordy papírů a hlášení. Nakonec skončil u -osobního hodnocení všech jeho podřízených. Měl pocit, že právě tímhle se vždy prokousává nejdéle. Opakovalo se to každý měsíc a jemu to připadala, že sotva dokončí hodnocení posledního člena jeho týmu, je to tu zase a on opět začíná od znova. Vždycky se s tím opozdil, to tu bylo veřejným tajemstvím, ale on až moc dobře věděl, že to ještě dnes musí dodělat a do zítřka nachystat. Nejlíp odevzdat k Ecklimu na stůl, ale tak rychlý zase nebyl, i kdyby jel bez přestávky. Což už vlastně praktikoval….
Pomalu viděl písmenka všude kolem sebe a směna se chýlila ke konci, když se ve dveřích objevil celý jeho tým.
"Tak jsme to všechno poslali dál a uklidili si auta. Teď jdeme na vybavení a laboratoře."
"Ne."zarazil je jejich šéf,"Běžte domů. A přijděte na další směnu dřív. Inspekce k nám přijede v deset večer, volal mi šerif. Nechci, abyste tu pak usínali na stolech nebo zívali za papíry."
Jen mu na to kývli, otočili se a byli na odchodu, když se sidleová ještě jednou ohlédla. Grissom se nehnul z místa. Poklepala Nickovi na rameno, pohodila hlavou směrem k šéfovi. Vrátila se zpět ke dveřím do jeho kanceláře, nebo spíš svatině.
"stalo se něco?"zeptal se jí. Zakroutila hlavou na znamení nesouhlasu."Ne… vlastně jo. Pokud budeš mít to štěstí a neusneš tady, tak usneš zítra před tou inspekcí. Měl bys jít domů a prospat se, nebo tě nevzbudí ani zuřivý Eckli."
"Nedělej si se mnou starosti, Saro. Já to zvládnu…"
"O tom nepochybuju. Otázkou ale je, v jakym stavu to zvládneš."
Potom se i ona otočila a vydala na parkoviště. I když ho tam poučovala o spánku a brzkém odchodu, sama ještě do peřin nezapadla, přestože věděla, že to zítra pokazit nesmí. Ty hodiny nestrávila pročítáním letáků o správném postupu ani čtením předchozích zpráv inspektorů či jinou přípravou. Místo toho si v pyžamu sedla na to samé místo co dopoledne a na tom samém místě našla i ten začátek dopisu. Opět se chopila propisky a pokračovala ve psaní…"… V těch minutách, kdy si tenhle dopis budeš číst, jsou uložené hodiny mých myšlenek…."
No tak a povídky je konec. Mám jí rozepsanou už od včerejška, ale nějak sem se k ní dostala až zase dneska. A teď. Je půl dvanáctá, ale v noci :-D A na ICQ sem přišla asi v kolem devátý, ale už tu nikdo nebyl a tak mi zbylo dost času na to, abych to dopsala. Začala sem s tím tak po půl jedenáctý…. Snad se vám to aspon trochu líbilo. Hned jak se sem dostanu vám zase nakou napísám. Mějte se krásně!

Robert David Hall-info

28. září 2007 v 22:42 | Janis |  Robert David Hall
Pro mě je Robert David Hall svým způsobem vzor. Dokázal se vypořádat s tragédii, která se mu stala a snaží se pomáhat ostatním postiženým hercům. . .
Narodil se 9 listopadu roku 1947 v East Orange v New Jersey. V roce 1978 mu amputovali obě dvě nohy po tragické dopravní nehodě, kdy se jeho vůz strazil s 18-kolovým nákladním vozem. Po této dopravní nehodě měl popáleniny 65 % těla.
Jeho první manželkou byla Susan Petroni (od roku 1971 do roku 1974, kdy se rozvedli) a mají spolu syna, zpěváka a hudebního skladatele, Lydena Davida Halla. Poté se roku 1979 oženil s Connie Cole, se kterou má druhého syna Andrewa (* 1981). I toto manželství skončilo nezdarem a to rozvodem roku 1980. Nyní žije se svou třetí manželkou Judy Sternsovou, za kterou se oženil v roce 1999.
Filmografie :
1994 - Dream Lover
1997-Starship Troopers
1998-The Negotiatir
2000 do dneška - CSI : Crime Scene Investigation
2006- The Gene Generation
2007-The Roymann Closure

Robert David Hall

28. září 2007 v 19:56 | Janis |  Robert David Hall


Animal Acres Gala - 2006

28. září 2007 v 19:43 | Janis |  Jorja Fox
Animal Acres Gala - 2006


Video CTV 1

28. září 2007 v 19:08 | Janis |  8 SEASON


Video Dead Doll

28. září 2007 v 19:02 | Janis |  8 SEASON
Je to takovy podivny video ....

SARA ŽIJE!

28. září 2007 v 18:26 | Janis |  ~ Aktuality
Tak je to tu oficiálně! Jorja Fox smlouvu podepsala a včera se opět objevila na televizních obrazovkách ve Spojených státech! A tady máte pár fotek, aby vám to nebylo líto :-) Muzu rict, ze me to dneska vazne zvedlo naladu :-)
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Dead Doll
Vazne husty fotky.... Ja uz vod zacatku rikala, ze to prezije :-) Du si je hnedka vytisknout :-D

Lidicky :-)) :-((

27. září 2007 v 8:19 | Janis |  ~ Aktuality
No tak vazeni, zase vam tady neco pisu. Vod ceho je to taky muj blog, ze???
Minulej clanek myslim hovori za vse, co se ted vo vikendu stalo a co tomu pres tejden nasledovalo... Ale vo tom psat nechci.... Jak vsichni dobre vedej a je poznat z mejch povidek, nejen kvuli tomuhle mi je blbe. Vo svejch problemech se tady vykecavat nebudu, za prvy proto, ze ti, co vo tom vedet maj to vedej a za druhy pac vas nechci votravit deprimujicima recma na todle tema.... Musite mit svejch problemu dost i bez mejch....
Jinak ted sem dopsala vopravnou pisemku z maticky :-@ Jeste me ceka kompozite z cestiny :-@ :-@ to bude teprve peklo :-(
Protoze po skole nic nemam, nikam nejdu, tak me snad mate hned jak se dostanu z mesta na ICQ a tady na blogu.... Doufam, ze tam bude volno :-) Uz tadle myslenka mi pomuze prezit ten desnej test, hodinu angliny, na to jediny se tesim; a pak taky biologii.... Super den, co??? :-D :-D :-D
Tak ja uz se s vama pro ted! rozloucim a za par hodin s nekterejma na pc :-))
Cau, Jana

CO JE NA TOM PRAVDY???

27. září 2007 v 8:13 | Janis
Chci se vám teď všem omluvit, že sem nebudu nic moc dávat, ale za prvé, nemám čas, za druhé ani náladu.. jeden člověk, kterýho jsem měla fakt ráda a který slíbil, že tu na mě počká, až přiletím.. je jinde.. a podle něj jsem jen, cituji: "Ubohá voblíbená barbína".. krásný to titul.. nečekala bych to od tebe, Jano, fakt ne.. teď mě čeká dohánění ve škole, a zase prostě návrat do starých kolejích.. sem domů, jsem se hrozně moc těšila, ale teď vím, že kdybych si sebou vzala rodinu a pár přátel, tak bych klidně odjela napořád.. mezi ty přátele patří i někteří přes icq.. i když se bojím, protože je pořádně neznám.. a když jsem zjistila, co.. nebo kdo seděl na druhé straně naší "Sary" teda Jany.. tak teď budu zvlášť opatrná.. tak se nezlobte, mám vás ráda..
(ZDROJ:http://csi-by-lili-blog.cz)
A ted moje verze.... Vazeni, nekteri mi radi, abych se k tomu nevyjadrovala, ale me nepripada jako nejlepsi napad sebou nechat cloumat. Jestli me nekteri vodsuzujete a nechcete mi psat, nutit vas prece nebudu. Ale ja nebyla ten, kdo zacal hnusne urazet jako prvni, ja neposilala pet urazlivych SMS za den i vo hodinach, az sem musela pryc. Takze ted si srovnejte, kdo z nas dvou je vlastne ubohej a jinej. Jinak problemu vokolo "Lindsey" bylo posledni dobou az moc. Moc na jednoho cloveka a jedno "pratelstvi". Jinak si myslim, ze vazne chtela moc, kdyz si myslela, ze tam bude Sara. Ja nejsem Sara, nebyla sem a bejt ani nechci. Ziju jinej zivot, v CR, je mi 14 a jmenuju se Jana! A jestli nebyla vochotna akceptovat to, ze me prestalo bavit se za nekoho vydavat, tak mi nestoji ani za tahle slova....
Tak to je vse, co sem vam napsat chtela..... Preberte si to sami, mela dost casu si pres tendle tejden, co ja sem byla pryc udelat dost pratel a presvedcit vsechny vo tom, ze je to vsechno moje chyba. A kdo nebyl vochotnej si poslechnout taky me, nestoji za to, abych se ho ted snazila presvedcovat ja vo vopaku....
Mejte se a dneska na ICQ na 90%!
Pa, Jana

Co dnes bude v krimce???

27. září 2007 v 7:52 | Janis |  Každý čtvrtek
606 díl
Název : Secrets and Flies
Foto:
Click to view full size image
Click to view full size image
Click to view full size image
Click to view full size image
Click to view full size image
Click to view full size image
Click to view full size image
Click to view full size image
Click to view full size image
Click to view full size image
Click to view full size image
Click to view full size image

Nic jiného nedělám...

26. září 2007 v 13:39 | Janis |  *Povídky-Kriminálka Las Vegas
Sidleová seděla na druhém konci místnosti než Grissom a každou chvíli k němu zabrousila pohledem. Samotné jí to lezlo na nervy. Snažila se soustředit na práci, což se jí až zoufale nevedlo. Těžko říct, jestli to bylo kvůli němu, nebo zda-li to způsoboval ještě jeden veliký problém v jejím životě, který se vynořil před pár dny. Ale řekněme… od všeho trochu. Zase se jednou ohlédla jeho směrem, poté potřásla hlavou, aby se probrala. Myšlenkami byla už ve svém bytě, nebo spíš se viděla sedět na dřevěné ohradě u Lake Meat, kde celý včerejší večer proseděla.
Zrovna když ve vedlejší laboratoři obeznamoval jejich nového kolegu, ohlédla se na něj a málem se jejich pohledy setkaly. Potom pokračovali kupředu a zmizeli kriminalistce z očí…
Další směnu to o moc lepší nebylo. Sidleová nevěděla, co si o tom všem má myslet. Pokoušela se to neřešit…pokoušela se sama sebe neptat, co dělá špatně.
Seděla uprostřed rušné kantýny a snažila se ignorovat hluk nesoucí se ze všech stolů okolo. V tu chvíli vstoupil dovnitř Eckli a ruch trochu utichl. Po vysmátém trapasu-což byl po dnešním traumatizujícím ránu skoro zázrak-zase padla ke stolu a po nudné půl hodině vyšla a usadila se v jejich "společenské místnosti". Procházeli kolem ní kolegové, až se vedle ní nakonec posadil Warrick. Na tváři mu pohrával zajímavý výraz, ze kterého se nic podstatného vyčíst nedalo.
"co je?"zeptala se ho, když jí chvíli pozoroval a pořád nic neříkal.
"Nic."odpověděl, ale pořád neuhýbal pohledem.
"Aha. Tak proč na mě tak zíráš?"
Brown pohodil hlavou a nejistě zakmital očima-přemýšlel. Sidleová pozvedla obočí a vyčkávala, až její kolega promluví. Když konečně otevřel ústa, bylo znát, že se bojí Sařiny reakce.
"Co se to s tebou poslední dobou děje? Teda… promiň, vím, že mi do toho nic není…"
"To je dobrý. Aspoň s někým si přes den, přes noc, pokecám."
"S někým? Nebo ne s Grissomem? Myslíš…"
"Sama nevím… Ale… U mě nic novýho a zajímavýho není. Spíš co ty a Tina…?"
V tu chvíli se zase začal vykrucovat on.
"Znáš to…"
"Neznám, nejsem vdaná."
"Zatím je to v pohodě."
"Zatím… Ehm… Ty promiň, teď zas do toho nic není mě!"
"Nechci nic přivolat…!"
"Já vím."zareagovala automaticky, ale ve skutečnosti to vůbec nechápala. Nevyznala se ani v "obyčejném" vztahu, nebo přátelství, natož pak v manželství…
Ten večer, co se po prodloužené směně vrátila do opuštěného bytu, se jí to všechno zdálo temnější, než dřív. Svalila se do obýváku a zoufale hleděla vpřed. Měla chuť brečet, prostě se pořádně vyřvat. Jenže jí to nešlo-mohla jen nechat slzy jednotvárně stékat a to z ní úzkost neodvádělo. Naopak. Vyčítala si, že kvůli němu brečí. ´Za tvé slzy nestojí, když se o to nestará… nejspíš na to asi ani nemyslí… a když se chová tak jak se chová…´ říkala si pořád dokola. Ale vzápětí přišla za touhle myšlenkou další, stejně častá-co dělá špatně?? Dotáhla se do ložnice, ale bylo to pořád stejné-nespavost a pocity, hraničící s depresemi. Byla plná úzkosti a pořád to stoupalo a stoupalo a ona pořád víc a víc klesala na dno. Měla pocit, že už se ho dávno dotkla a teď se jím ještě provrtává… Ale nejhorší bylo, že nebyla cesta ven, nebo aspoň jí nemohla ovlivnit a vydláždit ona. Či ona sama. Tenhle pocit nejistoty a toho, že nad sebou nemá kontrolu jí vytáčel a ješté víc svazoval. Možná právě tohle bylo na tom všem nejhorší. Teprve teď pochopila, aspoň částečně, sebevrahy, s nimiž se za svou praxi setkala. I oni museli mít pocit, že není cesta ven. A potom nedokázali najít jiné řešení. Jí ještě jedno přece jen možná zbývalo-úprk. Prostě se zvednout, sbalit kufry, podat výpověď a vypadnout. A doufat, že ta vzdálenost utne i její city a pocity, myšlenky… Prostě všechno, co jí teď svazovalo. Jenže… opravdu by od ní pár set mil mohlo odříznout Grissoma? Sama se děsila, že ne…. Pokoušela se na to nemyslet, ale neměla co jiného dělat, když jí nešlo spát. Ale… po několika hodinách se jí konečně podařilo usnout a vzbudila se až s ranním ruchem Vegaských ulic. Devět hodin spánku. To nebylo zas tak špatné. Chtěla se postavit, ale nějak na to neměla sílu a tak zapadla zpět do postele. Přikryla se peřinou, otočila se na druhou stranu a podívala se na display jejího telefonu. Nikdo jí nepsal, nikdo nevolal…
Když se konečně z peřin vyhrabala, vyvstala další otázka…. Co bude celý den dělat? Byt si uklidila v předchozích dnech, nakoupeno měla do příštích svátků a auto si myla minulý týden. Byla tu jen jedna možnost-jít si zaběhat a pak autem zajet k Lake Meat a tam zase hodiny tvrdnout. Převlékla se, ale jen o dva bloky dál se jí nohy podlomily a odmítly běžet dál. Dobelhala se tedy do bytu, vypila nějaký "energetický" nápoj, ze kterého jí bylo akorát ještě víc zle, a potom nastoupila do auta a jela zase přemýšlet k jezeru. Měla pocit, spíš si byla jistá, že nic jiného než přemýšlení nebylo její prací. Nemohla si pomoct. Na případy se skoro nesoustředila, nikam ven nechodila…. Zbyly jí už jen její myšlenky, co jí ještě víc drásaly…
Den se přehoupl a už jí na hodinách v autě blikal čas, který se nebezpečně rychle přibližoval skutečnosti. Sara seskočila z ohrady-což její nohy moc dobře nenesly- a rozjela se zpět do jejího bytu. Převlékla se, vzala si něco málo k jídlu a rozjela se na velitelství. K jejímu údivu tam byla mezi prvními, nastupujícími tuhle směnu.
Po asi dvaceti minutách se dostavil i Grissom. Zvláštní, dříve tu býval mezi prvními, ne-li vůbec první. Posadil se do jeho kanceláře, odložil věci a pohroužil se do svých myšlenek, dokud nepřišla Catherine. sara je chvílemi pozorovala, ale potom se věnovala svým věcem a lidem, kteří se zase pro změnu věnovali jí. Byla to středa a touhle dobou vždycky chodí několik kriminalistů kvůli oběžníků k Ecklimu a potom ještě výš. Vždycky tam s Grissomem chodila Sara, už několik týdnů… tak tři, možná ještě dýl, až na pár výjimek. Jenže dnes nic, po pár minutách se otočila a Grissom už tam nebyl. Catherine tou dobou hovořila s Miou a Sidleová neviděla několik svých kolegů, takže s jistotou nemohla říct koho si tam sebou vzal, nebo jestli tam šel sám. docela jí to zamrzelo… ne, to je slabé slovo, bolelo jí to. Ale snažila se sama sebe uklidnit, ale čím? Myšlenkou že se muselo něco přihodit? Ne, spíš to automaticky přetočila na fakt, že jí prostě ignoroval, nebo se o ní spíš nezajímal. A dohánět ho, nebo se připomínat, že tam většinou chodila sama-když byl pryč- se jí vážně nechtělo. Zůstala tam prostě jenom tak sedět a čekat, co další noc ve Vegas přinese….
Ano, pár loupeží bylo, asi tři dopravní nehody, jedno znásilnění a finanční podvod v jedné z bank. Grissom rozdělil úkoly a na Saru zbylo znásilnění. Při řešení takových případů svou práci nenáviděla… vlastně nenáviděla celý svět. Ale to poslední dobou nebylo nic nezvyklého…
Dorazila na místo činu, kde jí také řekli, že oběť při převozu do nemocnice zemřela. Podle předběžného odhadu zasahujícího lékaře za to mohly tržné rány a pravděpodobně vnitřní zranění. Sidleová jen s chladem jí vlastním přijala informace, i když to jí to odehnalo na chvíli od myšlenek nad jejím šéfem. Přemýšlela, jakou"pohodičku" teď musí mít její kolegové, kteří vyšetřují"obyčejné" podvody, které jsou ve Vegas na denním pořádku. Nafotila místnost vícenásobně, z různých úhlu i zaměřením na detaily. Na tváři se jí neobjevil ani jediný úsměv. Sjela povlečení LDSkem, sebrala vzorky spermatu i krve z pout a všechno zabalila do důkazných sáčků. Po pár hodinách si sbalila i vybavení a všechny vzorky, co zajistila, poslala do laboratoře na analýzu DNA. Sama si potom procházela profil oběti a místo činu, čekajíc na to, až jí přijde od Mii zpráva s výsledky. Jen doufala, že ten pachatel nebyl začátečník.
"Nevypadá na něj…"řekla si pro sebe.
"Na koho?"ozvalo se jí za zády. Stál tam Greg s plnou náručí důkazů a nějakých krabic.
"Ale nic…. Procházím si jenom všechny stopy. Kam to vláčíš?"
"To jsou všechny důkazy, co jsem sebral při té dopravní nehodě, co na mě padla."
"aha… No tak ať se tím… ehm… rychle prokoušeš."
"Díky."
Jen co zmizel za rohem a ozvala se rána, zapípal Sařin pager. Kriminalistka se vyřítila z křesla a o minutu později stála naproti jejich expertce na DNA.
"Takže ta krev patří oběti. Sperma se shoduje s tím vzorkem od doktora Robbinse, ale bohužel jsem ho v databázi nenašla."
"Sakra! Bez toho jsme sme vedle."
Ale tak úplná pravda to nebyla. Jak se Vegas nořilo do noci a do dne, Sidleová se pořád hlouběji zavrtávala do dívčiny minulosti. Její kolegové pomalu uzavírali případy a ona tam pořád posedávala a hledala něco, co by jí mohlo pomoci. Až na to konečně narazila-zákaz přiblížení na méně než 500 metrů pro jejího bývalého přítele. Sidleová si celý ten případ nastudovala, než zažádala o povolení na odběr vzorku DNA od tohohle mladíka. A tak zatímco on si posedával relativně v klidu ve vyslýchací místnosti, z Mii se v laboratoři téměř kouřilo, jak rychle pracovala. Po téměř nekonečných hodinách pro všechny zúčastněné to konečně měla, ale muži tím problémy teprve začínaly."Zatýkám vás za znásilnění a vraždu …"
Sara si balila věci a zase přemýšlela, jak se doma zabavit, protože už byl konec další směny a většina jejich kolegů už byla pryč. Měla zvláštní pocit, že Grissom brousí někde kolem, ale snažila se to co nejvíc potlačit a uzamknout do nějaké"komory"jejího podvědomí. Celkem by se jí to dařilo, kdyby se její šéf neobjevil ve dveřích. Mrzelo jí, co tomu následovalo, ale pro něco-teď jí nenapadalo pro co- to přeci jen dobré bylo. I když tam stál, byl ve stejné místnosti jako ona, nic neříkal a choval se, jako by tam vůbec nebyla. Ano, měla v tu chvíli pocit, že se rozpadá a chtěla něco nakopnou, ale dalo jí zabrat, aby vůbec mlčela. Zhluboka se nadechla, vydechla, s rachotem zabouchla dveře skříňky a vyšla ven z šatny. Těžko říct, co se mu v tu chvíli honilo hlavou… jestli litoval, že mlčel… jestli se za ní otočil, nebo třeba jen zvedl pohled, který měl do teď upřený co nejdál od ní… nebo jestli tam dál jen laxně postával. Ale Sidleová věděla jediné… bylo to stejně na nic, protože to, co se jemu honilo hlavou a co následovalo jejímu odchodu nebylo vlastně podstatné. Důležité byly skutky…. A k těm on se opravdu zoufale neměl! A najednou jí ta úzkost zaplavila ještě víc a konečně jí šlo se pořádně vybrečet….
No tak povidku mam"uspesne" za sebou. Musim se priznat, ze sem u toho ke konci uz usinala :-D Byl docela zazitek to dopisovat… Ale…Vzhledem k tomu, ze sem si tam vymyslela minimum věci, tak to nebylo tak tezky… Bohuzel…. No nic méně se vam to snad libilo dalo se to cist. Napsala bych místo Lake Meat jednu reku, co tece kolem naseho baraku a i u ty ohrady, ale to by nam nak nezapadlo :-D :-D :-D
No tak se mejte fajn, at se vam dari a zitra uz me mate na blogu snad i s další povidkou :-)
Jana

Ikonky

23. září 2007 v 10:55 | Janis |  CSI Las Vegas

Sarinka

23. září 2007 v 10:49 | Janis |  Sara Sidle